Jak ví každý skutečný znalec historie, během kampaně v Itálii zuřila mezi všemi zúčastněnými stranami jedna kontinuální a nelítostná bitva – bitva o flašku.

Ani Mušketýrům se toto tažení nevyhnulo, ba dalo by se dokonce říci, že vždy bojovali v jeho první linii. Nejinak tomu bylo i onoho červnového rána, kdy jsme byli vysláni maj. Arkdustem pátrat po svatém grálu všech vinařů, bájném Montepicu 1892, údajně se nalézajícím v odlehlém koutě vinařského kraje poblíž Fresinone.

Dle zpráv naší rozvědky, které vycházely z pravidelného zpravodajského vytěžování pracovnic místního nevěstince, byla celá oblast bezpečná a zcela prostá spojeneckých i skopčáckých jednotek.

Vybavili jsme se tedy trojnásobným množstvím munice, doplnili výzbroj carrieru o těžký kulomet, výhružně trčící z přední střílny a vyrazili na idylickou projížďku za slávou.

Po několika mílích začala krajina spíše než italský venkov připomínat barmskou džungli, prodírali jsme se ale travním mořem dál statečně vpřed. Místo na zákeřné Japonce jsme ale zcela nečekaně narazili na neidentifikovatelnou spojeneckou jednotku, z které se poté, co se usadily závěje námi zvířeného pylu, vyklubali američtí parašutisté. Údajně na průzkumné misi za zdrojem pitné vody, stačil ale jeden zkušený pohled do krhavých očí jejich velitele a bylo nám jasné, že máme před sebou alkoholika na stopě za kořistí.

Vzhledem k tomu, že se naše krycí mise kupodivu zcela shodovaly, dohodli jsme se, že spojíme naše jednotky a společně se vydáme za pramenem vody. Po mém naivním souhlasu s žádostí o naložení pár báglů s věcmi začali paragáni vytahovat ze všech možných houštin neuvěřitelné množství zavazadel, kterými během chvilky zcela zaskládali celý carrier včetně osádky. Chyběly snad jen pověstné peřiny a pytle s cibulí, i když…

Jako bájná karavana kleptomaniaků jsme se vydali džunglí vstříc svému cíli…

Zpočátku probíhala cesta, až na občasné německé snipery v korunách stromů, které jsme museli sestřelovat jako koroptve, v poklidu. Jak jsme se ale blížili k bodu na mapě, kde mělo být ukryto Montepico, odpor nepřítele vzrůstal. Když se pak z křovin vynořil oddíl britských commandos a z druhé strany z rigólu dokonce osamělý polský parašutista, bylo jasné, že jde do tuhého. Náš postup se skoro zastavil. Z nebe pršely ruční granáty, Teutoni se bránili jako šílení a jen doběla rozžhavený kulomet voj. Maloneyho je udržoval v bezpečné vzdálenosti od carrieru. Proudy svítících střel rvaly vegetaci a místy i uniformy nepřátel, bylo ale jen otázkou času, kdy nám dojde munice a hajnému trpělivost.

Museli jsme se z té patové situace nějak dostat – a znovu nám pomohla oblíbená taktika poručíka Goodbodyho – technika pravého háku, uplatněná na stupni čety.

Za nejprudší palby jsme zařadili zpátečku a sledováni nevěřícnými pohledy našich spojenců jsme zmizeli úvozovou lesní cestou napravo. Bylo to možná trošku nesportovní, ale zato velmi účinné simultánní odpoutání od spojenců i nepřátel, vše zaráz. Plnou rychlostí jsme velkým obloukem objeli šokované skopčáky a kvapně pokračovali do jejich týlu. Tam panoval téměř mírový klid. Až kousek před cílem jsme narazili na pár italských partyzánů, vyzbrojených lopatou a evidentně i velkou žízní. Pohled do hlavně kulometu voj. Maloneyho je přesvědčil o nutnosti spolupráce a za chvíli jsme již do útrob carrieru ukládali soudek s monogramem tří propletených korunek. Montepico 1892 bylo naše! Teď se ještě dostat zpátky k Mušketýrům.

Věrni odkazu dalšího skvělého taktika, rozhodli jsme se prorazit německé linie za poledne a středem. To nám přineslo nečekaný bonus v podobě zajetí mladého vojáka waffen SS, u kterého jsme po podrobné tělesné prohlídce nalezli v tlumoku balíček s adresou jistého Hermanna Göringa, bytem Karinhall, Großdeutsches Reich.

„Go ring, go ring…, to bude asi ňákej ten slavnej boxer, šéfe!“ odtušil vojín Drogue, vyhlášený sportovní odborník čety. „Nejsou tam rohovnický rukavice?“ pokračoval a začal rvát balící papír. Kupodivu nebyly. Lepenková krabice obsahovala pečlivě v dřevěné vatě zabalenou lahev archivního vína s ručně psaným průvodním dopisem na drahém papíru. „Nasedat!“ zavelel jsem a obě věci rychle zabavil.

Reptající mužstvo neochotně zaujalo pozice v carrieru a vyrazili jsme. Reverzní metodou jsme překonali nejprve německé pozice a posléze i spojenecké. Americký velitel na nás zprvu chtěl v návalu vzteku zahájit křížovou palbu, když jsme mu ale věnovali k osobní dispozici zajatého ss hitlerjugenda, jeho rozjitřené emoce se zklidnily a poté, co byl podarován boxerskou krabicí a podíval se dovnitř, začal nás dokonce dojatě objímat. Vše bylo zapomenuto, alkohol zase jednou ukázal svou diplomatickou sílu.

Jakmile jsem se vyprostil z jeho bratrského sevření, nechtěl jsem riskovat, že si někdo z paragánů všimne soudku s Montepicem pod nohama vojína Colemana a raději se s naším čackým spojencem a jeho boys kvapně rozloučil. Naštěstí už jen ve zpětném zrcátku jsem pak mohl pozorovat, kterak jako lstivý Afghánec prosmýknul se jeden z komanďáků americkým hloučkem a s archivní lahví narychlo zastrčenou za maskovací bundou zmizel v křoví. Co se dělo dál nevíme, celou scénu vpravdě antické tragédie milosrdně zakryl oblak prachu zvířený našimi pásy, soudě ale dle zoufalého řevu, který přehlušil i motor carrieru, americký seržant právě zažíval svůj malý Little Big Horn.

Jisté je jedno, spojenecká ofenziva v kraji Fresinone se na několik následujících dní zastavila – a to i za přispění našeho Montepica 1892, které svými účinky zdecimovalo řady našeho důstojnického sboru víc, než několik elitních divizí maršála Kesselringa.

Zapsal Pte. H. E. Gripweed
4th Batt. of Musketeers

Starší kapitoly:

Kapitola 21 – 4th Batt. of Musketeers se vyloďuje

Kapitola 22 – 4th Batt. of Musketeers brání Murmansk

Kapitola 23 – 4th Batt. of Musketeers dobývá Borneo

Kapitola 24 – 4th Batt. of Musketeers a boj o sklad bojových plynů

Kapitola 25 – 4th Batt. of Musketeers brání Tobruk

Kapitola 26 – 4th Batt. of Musketeers bojuje v Ardenách

Kapitola 27 – 4th Batt. of Musketeers brání pevnůstku S21

FOTOGALERIE