Proč jsme zase tady??? Tuto otázku si klademe pokaždé, když zas a znovu vyrážíme do tmy Hostýnských vrchů prověřit naše fyzické i psychické síly a zažít další nečekané druhy počasí, které na nás příroda tohoto hornatého kraje připraví. Skutečně, během všech ročníků, kterých jsme se zúčastnili, jsme se postupně potýkali s deštěm, ledem, sněhovými závějemi, vánicí, vichřicí, průtrží mračen, mlhou a jednou dokonce i s příjemným teplem a suchem.

Takže proč tedy? Odpověď je vlastně jednoduchá, neděláme to ze skrytého masochismu, ale proto, aby se nezapomnělo. Aby se nezapomnělo na československé vlastence, vojáky, kteří právě touto trasou do Bystřice pod Hostýnem prošli po svém vysazení z letounu u obce Hostišová během tří dubnových nocí roku 1944. Paraskupina Clay, tvořená velitelem Antonínem Bartošem, šifrantem Jiřím Štokmanem a radistou Čestmírem Šikolou se stala jedním z nejúspěšnějších československých výsadků do protektorátu a prostřednictvím své vysílačky s krycím jménem Eva udržovala radiové spojení s Londýnem až do konce války. Jejich činy si každoročně připomínají desítky účastníků pochodu a s nimi i my, „vojáci“ v historických battledresech s domovenkou CZECHOSLOVAKIA.

Co se týče počasí a pochodu samotného, ani letošní ročník nebyl výjimkou a vytrvalý, celodenní déšť se značně neoptimistickou předpovědí sliboval opět nevšední zážitek. Naštěstí s využitím některých prvků strategického plánování a aplikací draze nabytých zkušeností z minulých let se nám podařilo projít celou trasou téměř za sucha, pokud tedy nepočítáme hluboké bláto, snažící se zout naše stařičké ammo boots prakticky na každém kroku. Svítání do krásného slunečného dne, které nás po 30 kilometrech zastihlo ve značně zbědovaném stavu v neméně zbědovaném prostoru Tesáku, pak udělalo symbolickou tečku za tímto jubilejním a pro nás už opravdu, ale opravdu posledním ročníkem pochodu Clay-Eva.

Zapsal Petr Březina

FOTOGALERIE