Svědectvím o pohnutém podzimu roku 1938 jsou Dopisy do Šatova

Naši spolupracovníci našli zajímavé dopisy, týkající se pohnuté doby podzimu 1938. Na našich stránkách máte možnost podívat se na jejich originál, přečíst si jejich překlad a přesvědčit se, jak dalece byli někteří příslušníci německého obyvatelstva v pohraničí zfanatizováni nacistickou ideologií. Také máte možnost přesvědčit se o tom, že československá armáda, četnictvo a policie neváhali nasadit svoje životy, aby nastolili pořádek a právo.

Poznámka: Přikládáme i několik nalezených fotografií. Jejich kvalita je různá, ať už se na nich podepsal čas, chyby při pořizování či zpracování. Jsme však přesvědčeni, že svoji vypovídající hodnotu o vzrušené době mají.

PŘEKLAD NĚMECKÝ DOPISŮ:

Milá maminko,

píši ti z , kde se spolu s kamarády z Freikorpsu připravujeme na osvobození naší drahé vlasti od útlaku těch prokletých Čechů. Náš výcvik vede zkušený poddůstojník. Ten byl k naší skupině převelen od , tato jednotka je proslulá svým velice náročným výcvikem. Cvičí nás v základech pořadové přípravy a i když na nás spíše řve než mluví, my všichni víme, že to dělá pro naše dobro. Už zvládnu základní pohyby se zbraní, umím se plížit, střílet s pušky, házet granátem a další věci nezbytné pro náš spravedlivý boj. Jediné, co mě mrzí, je naše vystrojenost. Sice nám slíbili novou uniformu, ale zatím máme pouze svoje civilní oblečení, jenž máme doplněné různými výstrojními součástkami, které si každý z nás dokázal obstarat. Co se týče výzbroje, je také velice pestrá, nechybí lovecké zbraně a pušky, jež ležely na půdě od Velké války. Ale abych jenom nekritizoval, od jednotek Wehrmachtu jsme nedávno dostali i kulomety. Budeš na mně určitě pyšná, protože jsem byl vybrán jako kulometčík a budu obsluhovat tuto moderní zbraň. Už budu muset končit, měj se dobře a doufej spolu s celým německým národem v naše osvobození.

Líbá Lothar

 

Milá maminko,

dnes nás přesunuli do vesnice, jež je jenom několik kilometrů od našeho stavení. Z novin víme, jak moc trpíte a jakých zvěrstev se na vás Češi dopouštějí. Ale brzo s nimi Vůdce zatočí. Dnes zrovna psaly noviny, jak v naší vesnici česká policie brutálně rozehnala pokojné německé občany, jež nesouhlasí s terorem a útiskem proti nám, Němcům.
Však brzo přijde den a my Čechům ukážeme. Všude po světě, jak se dozvídám z novin, s terorem Čechů nesouhlasí a protestují proti neoprávněným útokům proti našim soukmenovcům. To, že Češi hrozí zbraněmi, jim přinese jenom spravedlivý trest. A ten trest přijde, moje milá maminko, brzy. Předevčírem jsme byli z naší skupinou na první akci. Napadli jsme hlídku SOS a pomocí klacků a kamení jsme je hnali až do vesnice. Podle rozkazu jsme napadli hlídkující četníky a ti do nás začali zbaběle střílet, na to jsme se s mnoha nadávkami stáhli zpátky do Německa. Při této akci byl lehce raněn jeden z nás. Je to hrdina, na oltář vlasti dal vlastní krev, kéž bych i já mohl vykonat něco tak velkého pro naši Otčinu.

Dávej na sebe pozor a očekávej naše brzké vítězství.
Tvůj Lothar

 

Drahá maminko,

tento dopis bohužel nebude psán mojí rukou. Při bojích v naší vesnici jsem byl těžce raněn a tak dopis píše místo mě jedna hodná sestřička. Ze začátku všechno vypadalo dobře, bylo nás kolem třiceti a úkol, který jsme dostali, nebyl těžký. Překročit hranice, napadnout Stráž obrany státu a po její likvidaci pokračovat do vesnice Šatov. Zde jsme měli dobýt místní četnickou stanici a ovládnout vesnici. Počítalo se, že do příchodu československé armády se stáhneme. Předtím ale provedeme destrukci důležitých bodů. Hranice jsme překročili bez větších problémů. Podařilo se nám dostat nepozorovaně do vesnice. Náš velitel umístil chytře na zvonici těžký kulomet. A pak to začalo. Zazněla dávka kulometu a my se vyřítili se svých úkrytů na patrolující četníky. Neměli šanci, padlo sice pár výstřelů, ale můj kulomet umlčel jakoukoliv snahu o odpor. Četníci se stáhli do své strážnice. Naše jednotka se pod krycí palbou kulometu dostala pod její okna. Další skupina se pokoušela vyrazit vrata do dvora strážnice. Četníci je ale zabarikádovali pořádně. Mezitím se podařilo skupině mých spolubojovníků naházet do oken strážnice granáty. Zazněly výbuchy a okny vyletěl oblak cihlových úlomků a kouře. Střelba četníků z oken byla umlčena. Vrhli jsme se neohroženě do budovy. V té chvíli se podařilo konečně vyvrátit vrata a i druhá skupina vběhla do prostoru strážnice. Padlo ještě několik výstřelů a odpor četníků byl umlčen. Část byla zabita, ale větší skupině se podařilo uprchnout zadním východem. Velitel zakázal jejich pronásledování a nařídil provést destrukci četnické stanice. Nebylo potřeba nás moc pobízet. Oknem začaly na náves létat součásti vnitřního vybavení strážnice. Do řinčení rozbíjeného skla se neslo naše radostné volání. Mnoho našich soukmenovců se neudrželo a začalo spontánně zdravit vyvěšovanou vlajku naší strany.
Ale nikdo z nás nečekal, že se Češi dokáží tak rychle zmobilizovat. Najednou zaznělo vyděšené volání a my slyšeli vzteklý řev našeho velitele, abychom zaujali obranu proti československým vojákům. Zalehl jsem za kulomet a začal pálit na postupující Čechoslováky. Všude jich bylo plno. Do boje se zapojovalo čím dál více zbraní. Situace se stávala neudržitelnou. Přesto dokázal náš velitel zformovat improvizovanou obranu a i my jsme se zpočátku spořádaně stahovali zpátky k hranici. Ani nevím proč jsem zůstal jako jeden z posledních a kryl palbou své kamarády. Čechoslováci nehleděli na své zraněné a mrtvé a neustále nás vytlačovali z vesnice. Všude kolem sebe jsem viděl naše raněné nebo umírající kamarády. Přesto jsem neustále kryl palbou zbytek naší jednotky. Ta mezitím dosáhla okraje vesnice. V té chvíli mi došly náboje a náš kulomet se odmlčel. Padla poslední překážka, jež dělila Čechoslováky od našeho naprostého zničení. Moji němečtí druzi začali propadat panice a bezhlavě prchali hranicím. Pochopil jsem, že od téhle chvíle se musím postarat sám o sebe. Nechal jsem kulomet tam, kde jsem dostřílel a snažil se proběhnout mezi postupujícími Čechoslováky. Kolem sebe jsem slyšel řev raněných, do kterého se mísil štěkavý zvuk československých kulometů a pušek. Najednou jsem ucítil žhavé bodnutí v zádech. Napadlo mě – tak to je konec. Přes strašnou bolest jsem se dopotácel na okraj vesnice, kde jsem upadl a dál si už nic víc nepamatuji. Až v nemocnici mi řekli, že mě vzali dva příslušníci Freikorpsu mezi sebe a dovlekli mě až za hranice. Jedním z nich byl náš velitel. Nyní ležím v nemocnici v (nečitelné) a podle doktorů mi kulka z kulometu vnikla do těla velmi blízko srdce a o její vyndání se pokusí příští týden. Doufám, že všechno dopadne dobře a já tě, má drahá maminko, budu moci obejmout. Nechápu, co jsem viděl hrdinského na zraněných vojácích.

Tvůj zraněný Lothar

FOTOGALERIE

16.3.2009|