Expedice Palau 2003

1. díl

Jako členové sekce Východ našeho klubu jsme navštívili v uplynulých letech některá významná evropská bojiště I. i II. světové války během expedic „Karpaty 1994 a 1995“, „Ukrajina 1996“ a „Kursk 2000“. Při expedici „Tobruk 1998“ jsme naši pozornost zaměřili na severoafrické bojiště – Marétskou linii, Tripolis, Bir Hakim a zejména obranný perimetr kolem přístavu Tobruk. Po návštěvě těchto míst jsme si už dokázali udělat obrázek o podmínkách na evropských a severoafrických bojištích. Přemýšleli jsme kam bychom se ještě vydali a padl nápad navštívit nějaké bojiště v tichomoří. Tuto všestranně náročnou cestu bylo ale třeba zrealizovat dokud jsme ještě mladí, zdraví a bez závazků. Od začátku bylo jasné, že největší problém bude uspořit dostatečný finanční obnos, protože se musíme dostat na druhou stranu zeměkoule a náklady budou značné.

Také bylo jasné, že na to, abychom cestovali z jednoho bojiště na druhé, nebudeme mít ani čas ani prostředky a proto musíme vybrat jedno konkrétní místo, na které se zaměříme. Jako první padl návrh navštívit snad nejznámější bojiště Tichomoří GUADALCANAL. Proti bylo ale několik pádných argumentů: především problém dostat se na tento ostrov, dále jeho velká rozlehlost a v neposlední řadě trvalý výskyt tropických nemocí jako jsou malárie a žlutá zimnice. Také jsme měli obavu, že proslulost tohoto místa z něj udělala turistickou atrakci a po něčem takovém jsme netoužili. PALAUSKÉ OSTROVY padly hned jako druhý návrh. Boje o malé ostrovy Peleliu a Angaur v tomto souostroví byly velmi tvrdé, ale přesto nejsou tak známé.

Američané potřebovali na podzim roku 1944 leteckou a námořní základnu jako nástupiště pro další postup směrem k Filipínám a Vulkánovým ostrovům (Iwodžima). Peleliu a atol Ulithi tyto požadavky splňovaly. Ulithi nebylo Japonci vůbec obsazeno a Peleliu byl malý ostrov, o kterém Američané předpokládali, že vzhledem k jejich převaze na moři, ve vzduchu i na zemi bude jeho obsazení snadnou záležitostí. Japonská armáda se ale nemínila tohoto strategického ostrova vzdát lehce a umístila na něj silnou posádku pod vedením plukovníka Nakagawy, která přeměnila Peleliu v pevnost s odolnou obranou, opírající se především o postavení na Umurbrogolském hřebeni. Japonci využili všech přírodních překážek, především četných jeskyní ve vápencovém pohoří a tyto překážky navíc doplnili o betonové bunkry a pevnosti.

A tak když se ráno 15.září 1944 americká vojska začala na Peleliu vyloďovat, netušila, že je čeká víc jak měsíc tvrdých a krvavých bojů, než se 27.listopadu podaří zlikvidovat poslední ohnisko odporu. Američané zaplatili za obsazení ostrova vysokou cenu, celkem 1794 mrtvých a 8010 raněných. Japonská posádka čítají asi 10900 mužů byla až na pár vojáků celá zlikvidována. Poslední japonský voják se na Peleliu vzdal v roce 1955 (!).

Pro volbu tohoto tichomořského bojiště bylo příznivé i to, že jeho značná odlehlost dodnes způsobuje to, že Palau nepatří k vyhledávaným turistickým cílům a v neposlední řadě by se na něm měla malárie a podobné tropické nemoci vyskytovat jen zřídka. A tak bylo rozhodnuto.
Kromě šetření peněz – po zkušenostech z předchozích akcí bylo jasné, že je zbytečné hledat sponzory – byl dalším krokem sběr informací o této oblasti. Největším zdrojem nám byl Internet a knihy, věnující se bojům v Pacifiku. Brzy jsme zjistili, že v okolí ostrova je potopeno několik japonských lodí a letadel a i ostatní podvodní lokality nabízejí nádhernou podívanou. A tak bylo získání potápěčské licence jedním z přípravných kroků.

Rok šel za rokem a situace se měnila. Někteří odpadli pro finanční náročnost podniku a jiní protože měli jiné povinnosti a závazky. Nakonec jsem zůstal sám, komu se podařilo našetřit potřebný obnos a neměl jsem žádných závazků. Příliš se mi do této akce samotnému nechtělo, je to přece jen 15 000 kilometrů daleko, ale pak jsem si řekl, že pokud se tam nevypravím teď, tak už nikdy!
Po doplnění výbavy a výstroje na akci a po zakoupení letenky jsem v pátek ráno 7.11.2003 nasedal v Praze – Ruzyni do letadla. První přestup mě čekal v Paříži a další v Manile. Všechno jsem zvládl a tak jsem se v sobotu odpoledne (místního času) ocitl na mezinárodním letišti Palau. Po 48 hodinách skoro bez spánku a po cca 27 hodinách strávených v letadle jsem měl jedinou myšlenku, najít nějaký levný hotel, kde bych si mohl odpočinout. V informacích na letišti mě ochotně poradili a zavolali taxi, které mě dovezlo až do hotelu.

Situace se zatím vyvíjela podle plánu. Dva dny jsem se aklimatizoval na tropické podnebí, pak jsem absolvoval jednodenní výlet po „Rocks islands“ a následující den jsem odjížděl na ostrov „Peleliu“ – hlavní cíl cesty. Tam už jsem měl domluvené ubytování v nájemním domě. K mému překvapení byly boční stěny tohoto domu obloženy artefakty z II. světové války jako dobovými lahvemi od Coca Coly, lahvemi od saké, polními lahvemi, jídelními miskami, zbytky zbraní a munice. Jako květináče používali domácí rozřezané trupy letadel a jako lavičky sloužily zbytky křídel!
Další den, 13.11.2003, vyrážím po pláži na první obhlídku ostrova. Jde to dobře, dokud se pláž nezmění v skalnatý útes, který musím obcházet džunglí, případně se brodit vodou. Moji první obhlídku ukončí tropický liják. Nemaje pláštěnky, musel jsem si zhotovit provizorní deštník z banánových listů. Naštěstí mě po chvíli zastavuje auto řízené domorodcem a ten mě odveze k mé ubytovně. Vůbec všichni obyvatelé Palau jsou moc přátelští, usměvaví a milí lidé, což jsem si mnohokrát za svůj pobyt ověřil.

Na většinu dalších cest jsem si už půjčoval kolo, na kterém jsem pak sjezdil skoro celý ostrov. Postupně jsem navštívil všechny významné lokality na ostrově. První byly americké invazní pláže „Orange“ a „White“, letiště, jižní přístav, jižní pobřeží, bývalý prostor kasáren a „Umurbrogolský hřeben“, o který se vedly tvrdé boje. Všude jsem nacházel pozůstatky války. Především to byly prázdné barely a kanystry, ve kterých se dopravoval benzín, napalm a pitná voda. Dále množství prázdných dobových lahví od Coca Coly a saké, zbytky výstroje a výzbroje. Z těžkých kusů techniky jsem objevil vrak čtyřmotorového letadla – pravděpodobně B-17, na různých místech vraky obojživelných výsadkových traktorů LVT (Landing vehicle tracked) v různých modifikacích, americký buldozer, japonský lehký tank Model 95, případně japonské 37mm dělo. Další japonská děla: 127mm, 76mm a protitankové 45mm jsem našel zasypané v jeskyních a bunkrech. V dalších jeskyních, které jsem navštívil, jsem nalézal znovu láhve od saké, ruční granáty, plynové masky a filtry k těmto maskám, dále pak minometné granáty a zbytky výstroje. V jedné obrovské jeskyni, zpevněné betonem, jsem objevil množství japonských muničních kolesen.

Většinu těchto cest jsem absolvoval za tropického vedra, kdy teplota vzduchu dosahovala 99°F. A když spustil tropický liják, tak padaly souvislé proudy vody, před kterými se není v džungli kam skrýt. Když si k tomu člověk přimyslí mračna moskytů (teď už jich tu naštěstí není tolik jako v roce 1944) a hlavně nepřítele, tak boj v tichomořské džungli určitě patřil k tomu nejnáročnějšímu, který si lze představit.
Dnes žije na Peleliu asi 2500 domorodců. Mají všechny vymoženosti moderní doby, snad jen kromě vodovodu. Na ostrově není žádný pramen pitné vody a proto všichni pijí dešťovou vodu, kterou chytají do velkých betonových kádí. Voda je prakticky pořád čerstvá, protože téměř pravidelně každé čtyři dny prší. Dnešní domorodci jsou skoro všichni státní úředníci nebo pracují ve službách. Rybolov, jejich bývalý tradiční způsob obživy už dnes provozují spíše jako koníček.

Po prohlídce Peleliu jsem hodlal navštívit Angaur. Za ubytováni na Peleliu jsem ale utratil skoro všechnu hotovost a měl jsem obavu, že na tak malém ostrůvku kreditní karty brát nebudou. Plánoval jsem proto, že se vrátím na Koror, vyberu peníze a letecky se nechám dopravit na Angaur. Vše ale dopadlo jinak.

Zpracoval: Jiří Kučera

Druhý díl
Mapy

FOTOGALERIE – 1. část

2.7.2004|